Skvrnitý tyfus

Skvrnitý tyfus - historie a léčba, citováno z knihy "Nemoci - příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie" od Mary Dobson Skvrnitý tyfus - strana 36 je akutním infekčním onemocněním, které přenáší Pediculus humanus corporis - běžněji známá jako veš šatní. Skvrnitý tyfus se po staletí rozmáhal, kde bylo na jednom místě soustředěno příliš mnoho lidí a vládly špatné hygienické podmínky. Nemoc působila strašlivé utrpení a nespočet úmrtí. Existuje řada barvitých popisů epidemií v období válek a hladovění, a při řadě příležitostí tato choroba dokonce změnila běh lidstva. Do konce druhé světové války však kombinace očkování, insekticidů a antibiotik (vynalezena roku 1941) vedla k poklesu výskytu skvrnitého tyfu. Dnes je vcelku ojedinělý, ale přesto se s ním lze dosud setkat v některých částech Asie, Afriky a Střední a Jižní Ameriky......................... Veš šatní Historikové soudí, že za oxfordskou epidemií, podobně jako epidemie tzv. "vězeńské horečky", byl skvrnitý tyfus - choroba, kterou šíří veš šatní, či přesněji řečeno její infikované výkaly. Vši šatní žijí v teplém oděvu lidí, přičemž dávají přednost vlně, či bavlně před hedvábím, kde také kladou vajíčka. Neskáčou, nehopsají, ani nelétají, ale občas si vylezou ze šatů na kůži a rychle si loknou krve. Pokud veš saje krev z člověka trpícího skvrnitým tyfem,nakazí se a nakonec uhyne na následky poškození svých trávicích orgánů. Ale - a to je rozhodující - pokud nejprve přelezou na jiného člověka, takže opustí horečkami rozpáleného nebo mrtvého hostitele a pak vyměšují, mohou se infikované výkaly snadno vetřít do miniaturních škrábanců či ranek, včetně těch, jež způsobila sama veš. Je rovněž možné, že se někdo nakazí vdechnutím suchých vších výkalů v šatech, nebo v ložním prádle, organismus působící skvrnitý tyfus pak pronikne do těla sliznicovými membránami v nose nebo v ústech. Jakmile se oběti nakazí skvrnitým tyfem, zachvátí je horečka a mohou dokonce upadnout do deliria, trápí je prudká bolest hlavy, mají bolesti ve svalech a v kloubech a na kůži se jim objeví zřetelná vyrážka v podobě jasně červených skvrn, které připomínají bleší bodnutí. Vydávají rovněž nechutný puch - což je další doklad posilující dříve zakořeněnou myšlenku, že zápach působí choroby. Úmrtnost se v neléčených případech pohybuje od 40% do 60% a roste s věkem. Příčinou smrti je "toxémie", otrava krve, stav kdy dojde k selhání vnitřních orgánů a nahromadění toxických látek v organismu. Mlhavá nemoc Termín "tyfus" byl poprvé použit v 18. století. Je odvozen z řeckého slova typhos, což znamená kouřový či mlhavý, protože jedním z charakteristických symptomů choroby je psychické omámení či otupělá skleslost, jíž oběti trpí. Teprve v polovině 19.století se však skvrnitý tyfus začal zřetelně odlišovat od tyfu břišního a řady dalších infekcí. Z předchozích staletí se dochovala četná líčení páchnoucích a smrtelných epidemií známých jako "skvrnitá horečka" v angličtině a v němčině Fleckfieber podle charakteristické vyrážky či tabardillo což znamená červený plášť ve španělštině. Veronský lékař Girolami Fracastoro (1478-1553) popisoval skvrny, které se objevují na pažích a na trupu infikovaných jako lenticulae , tzn. malá zrnka čočky, punticulae, tzn. malé pupínky, nebo petechiae tzn. bleší bodnutí. Choroba byla takto pojmenována za okolností, za nichž vypukla - takže byla známa jako vězeňská horečka, lodní horečka, hladová horečka a táborová horečka. Pro úzkou souvislost skvrnitého tyfu s podmínkami špatné hygieny, přílišného množství lidí na jednom místě, chladu a hladovění a - to především - nemytých těl a nepraných šatů byla tato nemoc považována za klasickou nemoc špíny a zoufalství. Sužovala vězně, námořníky, žebráky, obyvatele slumů a vojáky a v Evropě od konce 15. století, kdy se poprvé objevila, kosila armády. Skvrnitý tyfus spolu s dalšími nakažlivými chorobami - jako úplavicí - tělotokem, epidemickým návratným tyfem, kurdějemi a břišním tyfem - si ve válce vyžádaly daleko vyšší ztráty než skutečné boje. Zoufalé stádo Jedna z nejdramatičtějších epidemií tzv. táborové horečky se odehrála v roce 1812. Ono léto se francouzský císař Napoleon vydal se svou Grande Armée čítající více než půl milionu mužů na neblahou invazi do Ruska. Během jeho postupu mnozí jeho vojáci onemocněli či zemřeli na skrvnitý tyfus a úplavici, a cestou musely být pro raněné a oběti nemoci narychlo postaveny provizorní nemocnice. V polovině září, po bitvě u Borodina, došel Napoleon do Moskvy s prořídlou armádou čítající pouze 90000 mužů. Ale Rusové před ním byli o krok napřed. Vzali s sebou většinu zásob a proviantu, město opustili a zapálili. Napoleon vstoupil do města, které bylo tiché, prázdné a z nějž zbyly kouřící trosky. Grande Armée, sklíčená a zoufalá, zahájila svůj dlouhý ústup na západ, protože se začala snášet krutá ruská zima. ................ V polovině prosince zbylo z Napoleonovy Grande Armée čítající původně 600 000 mužů naživu jen 30 000 vojáků a jen u tisícovky z nich byl předpoklad, že budou ještě někdy schopni vojenské služby. Většina mužů podlehla na tomto katastrofálním tažení skvrnitému tyfu nebo kruté zimě a hladu a Napoleonův sen o obrovském francouzském impériu byl nemilosrdně rozmetán. Hladová horečka V průběhu několika příštích let se skvrnitý tyfus rozšířil široko daleko po Evropě. Zanesly ho sem zavšivené pozůstatky Grande Armée a zrovna tak zamořená ruská jízda, která Francouze pronásledovala. V letech 1815 - 1819, v období jež následovalo těsně po napoleonských válkách, vyvolala kombinace mrazivého studeného počasí, všeobecné neúrody a chudoby hladovějících rolníků v Evropě další vážnou epidemii, při níž zemřelo mnoho tisíc lidí. O několik desetiletí později bylo Irsko zachváceno strašlivým hladomorem, protože úrodu brambor - základní potravinu irského rolnictva - zničil bramborový mor. Za velkého hladomoru v letech 1845 - 1849 zemřel asi milion lidí, někteří z nich hladem, ale převážná většina na nemoci související s hladověním, jako je skvrnitý tyfus, epidemický návratný tyfus, kurděje a úplavice. Skvrnitý tyfus rychle šířily skupiny potupných vyhladovělých žebráků. Mnozí z těch, kdo zůstali naživu, v zoufalství emigrovali do Anglie, Skotska, Kanady a Spojených států, ale obrovský počet jich onemocněl při převozu na "lodních rakvích", jak se těmto plavidlům začalo říkat. Počet obyvatel Irska klesl z možná až z 9 milionu na 6,5 milionu a tvrdilo se, že v některých částech země zbyli jako jediní živí tvorové krysy a psi, kteří požírali těla mrtvých. ŮIrská horečka" se rozšířila do městských slumů Anglie a v Severní Americe zuřila mezi přistěhovalci, ale z nějakého důvodu se dále nešířila. Veš šatní ............................ V letech 1909 - 1910 doložil Charles Nicolle, francouzský ředitel Pasteurova institutu v Tunisku v severní Africe, že hlavním přenašečem choroby je veš šatní. Vysledoval, že pacienti, kteří jsou vysvlečeni ze šatů, oholení a umytí, než nastoupí do nemocnice v Tunisku, ostatní nenakazí. Při bilancování svých závěrů v roce 1928, kdy obdržel Nobelovu cenu, vzpomínal "Mohla to být pouze veš. Byla to veš." Nicolleova zjištění potvrdili dva další vědci - americký patolog Howard Taylor Ricketts a původem český zoolog Stanislau J.M. von Prowazek (narodil se v Jindřichově Hradci), oba zemřeli,když zkoumali příčinu skvrnitého tyfu. V roce 1916 nazval brazilský vědec Henrique da Rocha Lima bakterii půspbící tuto chorobu Rickettsia prowazekii na počest jejich objevů. Od té doby byla identifikována řada dalších takzvaných rickettsiových onemocnění - původci choroby jsou nyní považováni za typ bakterie a přenášejí je vši, klíšťata, roztoči, blechy a další členovci. Jakmile byla rozpoznána role vši šatní při přenosu skvrnitého tyfu, začaly se objasńovat mnohé z modelu minulých epidemií, nehygienické podmínky, v nichž žilo pohromadě mnoho lidí, chladné zimy, tlusté vrstvy nepraného oblečení, lidé žijící v těsném kontaktu - to vše tvořilo ideální podmínky pro šíření skvrnitého tyfu. Objev úlohy vši poskytl rovněž důležité vodítko k prevenci choroby, odvšivení vojáků v aktivní službě. Dvě všivé světové války Skvrnitý tyfus však pustošil Evropu za první a za druhé světové války. V obou konfliktech se zdálo, že si s obzvláštní oblibou vybírá východní frontu. V roce 1914 vypukl v Srbsku, kromě války, skvrnitý tyfus a během prvních šesti měsíců zemřelo na tuto chorobu přes 150 000 lidí. Také Rusko bylo zasaženo zvláště tvrdě, navzdory snaze dostat chorobu pod kontrolu. V letech 1917 až 1922 bylo ve východní Evropě a v oblasti, z níž se do té doby stal Sovětský svaz, zaznamenáno zhruba na 25 až 30 milionů případů skvrnitého tyfu a 3 miliony mrtvých. Tato zkušenost vedla Lenina k prohlášení "buď socialismus zvítězí nad vší, nebo veš porazí socialismus." Na západní frontě byla za první světové války přijímána striktní opatření k prevenci katastrofální epidemii skvrnitého tyfu - a zde se pochopitelně vyplatilo zjištění, kdo je přenašečem a jak se nemoc šíří. Byly zřizovány pojízdné laboratoře, prádelny a odvšivovací stanice a vojáci a váleční zajatci byli koupáni, dezinfikováni a holeni. Jejich těla i šaty odvšivovány, což byl proces , jehož součástí byly průchod oblečení párou, dezinfekce plynem a zasypávání pudrem proti vším - vyčištění prádla vojáků od vší se stalo jedním z denních rituálů života na frontě. Od konce první světové války do začátku druhé světové války vyly zaznamenány dva lékařské pokroky, jež nabyly klíčové role v prevenci eskalace skvrnitého tyfu, zvláště mezi spojeneckými jednotkami, jedním byla vakcína a druhým insekticid. V roce 1937 vyrobil Herald R. Cox z americké hygienické služby vakcínu, která sice nebyla stoprocentně účinná při prevenci skvrnitého tyfu, ale alespoň snížila prudkost této choroby u těch vojáků, jimž byla v posledních několika letech druhé světové války aplikována. Předchozí snahy vyvinout vakcínu vycházely z drcení zažívacích orgánů či výkalů infikovaných vší. Coxova vakcína, která se opírala o kultivaci rickettsiae ve žloutku slepičích vajec, byla první a komerčně dostupnou vakcínou proti skvrnitému tyfu.Během příštích několika let byl poprvé prezentován účinný insekticid DDT (dichloro-difenyl-trichloroetan). Epidemie skvrnitého tyfu v nedávno osvobozené Neapoli v Itálii v zimě 1943 až 1944 byla zastavena díky DDT. Nový insketicid byl tak účinný, že před dezinfekčními stanicemi stály dlouhé fronty lidí, kteří chtěli projít důkladným odvšivením. DDT, jež se dalo používat ve formě prášku, se aplikovalo tzv. foukači a ty mohly zaměřit DDT přímo na vši a na místě je usmrtit. Skvrnitý tyfus však přesto zůstal vážným problémem v nacistických koncentračních táborech, navzdory striktním odvšivovacím opatřením pro všechny válečné zajatce. Źidovská dívka Anne Frankeová zemřela v březnu 1945 v koncentračním táboře Bergen Belsen pravděpodobně na kombinaci skvrnitého tyfu, hladu a surového zacházení. Na východní frontě opět propukla vážná epidemie skvrnitého tyfu, zatímco její příbuzná, japonská říční horečka, či tsutsugamuši, choroba působená rickettsiemi, kterou roznášejí roztoči, měla za následek mnoho mrtvých na tichomořských bojištích. Koncem 40. let 20.století se začala proti rickettsii vyvolávající skvrnitý tyfus osvědčovat širokospektrá antibiotika. V celosvětovém měřítku seskvrnitý tyfus vyskytuje relativně vzácně, ale v některých chladnějších a chudších oblastech jihoamerických And, asijských Himalájí a částech Afriky se ohniska této choroby stále vyskytují. Skvrnitý tyfus v Malé pevnosti Terezín 07.03.2018 March 07, 2018 Tyfus v Malé pevnosti Terezín Cituji z knihy "Malá pevnost Terezín" vydané roku 1950 - strana 71 ........... Zde je alespoň stručně jeden den života na Krankenrevieru, zachycený v zápisu jednoho vězně: Pevnostní vězeňská nemocnice byla dříve stájí. Její cely byly nízké, se dvěma, některé jen s jedním malým, přízemním oknem. V...