Břišní tyfus

Cituji z knihy "Nemoci - příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie"

od Mary Dobson

Břišní tyfus

je jedním z oněch nepříjemných onemocnění, která se šíří, pokud se potraviny nebo voda zamoří

lidskými výkaly – což je způsob přenosu známý jako fekálně-orální cesta. Příčinou choroby je bakterie,
Salmonella typhi, která se může rychle šířit v oblastech se špatnými sanitárními a nedostatečnými
hygienickými podmínkami.

Břišní tyfus působí řadu symptomů, k nimž patří bolesti v břiše, oslepující bolest hlavy, vyrážka

a vysoké horečky.
Pokud se neléčí, může být v 10 až 20 % případů smrtelný.
Choroba se pravděpodobně vyskytuje mezi lidmi už po staletí , ale při pohledu zpět se břišní tyfus jen obtížně
rozlišuje od četných dalších horeček – infekčních chorob – minulosti.

Zlepšení veřejného zdraví, dodávek vody a hygieny potravin,  pomohlo výskyt této nemoci v průmyslovém světě omezit.

Dnes proti tyfu existuje očkování a antibiotika, ale v některých částech světa si každoročně vyžádá ještě mnoho dalších
životů, včetně smrti zhruba milionu dětí.

Lidský rezervoár a zdravý přenosce

Počátkem 20. století už se uznávalo, že se břišní tyfus přenáší orálně-fekální cestou. Bakterie, která nemoc působí,

se ze střev infikovaného jedince může přenést do výkalů a moči, a ty pak mohou kontaminovat vodu a potraviny,
a dostat se tak do úst další oběti. V zásadě patří vývojový cyklus břišního tyfu k těm nejjednodušším.

Zásobárnou bakterií, jež ho působí, není nikdo jiný než člověk.

A prolomení tohoto cyklu by měla umožnit striktní hygiena – například mytí rukou před manipulací
s potravinami, zajištění zásob čisté vody, izolace much živících se výkaly od potravin a zajištění, aby se to, co z člověka vyjde, nedostalo zpátky k pitné vodě.

Ohledně infekční povahy břišního tyfu však stále přetrvávala jedna matoucí záhada. V roce 1873 již William Budd učinil významný postřeh, když poznamenal:

“Přesné datum, kdy pacienti trpící chorobou přenášejí nákazu na ostatní, se nedá jen tak snadno definovat. Ale viděl jsem tolik případů, v nichž propukla nákaza, záhy po příchodu rekonvalescenta, že jsem si zcela jistý, že pacientům,

kteří se jakž takž zotavili, nesmí být dovoleno se stýkat s ostatními.

 

V roce 1902 německý bakteriolog Robert Koch (1843-1910) rovněž naznačoval, že pacienti se zotavující z břišního

tyfu mohou dosud vylučovat bakterii ve stolici a působit jako zdroj infekce dokonce i poté, co se z choroby vyléčili. V době, v níž žádná léčba neexistovala, bylo otázkou, jak dlouho mohou být ti, kdo chorobu přečkali, zdrojem infekce.

Odpověď – možná až do konce života – přišla se slavným vyšetřováním a izolováním irské kuchařky Mary Mallon, jež

byla dalším generacím známa jako “Tyfová Mary” v New Yorku v prvních desetiletích dvacátého století.

Všude, kam přišla, se s jistotou objevil břišní tyfus, spojený i s úmrtími, u 2 až 3% těch, kdo se nakazí břišním tyfem a pak se plně zotaví – mohou bývalí pacienti zůstat přenašeči

této nebezpečné choroby po zbytek života.

Hygiena a očkování

Hrůzy tzv. nemocí ze špíny řádících v 19.století – například břišního tyfu, úplavice, skvrnitého tyfu a cholery – nakonec

vedly k rozsáhlým kampaním za vyčištění a nápravu politováníhodného stavu mnoha měst. V Evropě bylo přijato mnoho zákonů
o veřejné zdravotní péči a prováděly se rozsáhlé kroky k oddělení vody zamořené splašky od zdrojů pitné vody. USA
v tomto ohledu následovaly příkladu Evropy. Dokonce i zdánlivě drobná a prostá opatření jako je mytí rukou,
převařování pitné vody, ochrana potravin před mouchami, možná měly vcelku zásadní vliv. V průmyslově vyspělých
státech výskyt břišního tyfu na počátku 20. století výrazně poklesl.

V dobách válek však choroba zůstávala nadále vážnou hrozbou.

........................
Koncem 19. a začátkem 20. století začali někteří vědci pracovat na možnosti vyvinout vakcínu proti břišnímu tyfu.

Když vypukla první světová válka, byla už vakcína k dispozici a velení americké a britské armády nařídilo povinné

očkování a zlepšení hygienických podmínek v armádě – opatření, jež možná zabránila mnoha případům břišního tyfu

v zákopech. Porevoluční Rusko však bylo trýzněno vážnými epidemiemi břišního tyfu ve 20. letech 20. století.

Vakcína proti tyfu se rovněž rozsáhle využívala za 2. světové války a když byl v roce 1948 zaveden účinný lék – chloramfenikol, lidstvo mohlo tyfus léčit, třebaže nemoc už byla na ústupu.

..........................................

Třebaže na tuto chorobu existují léky a zlepšené vakcíny, jedním zvláště znepokojivým jevem je skutečnost, že kmeny

bakterií břišního tyfu začínají být v několika oblastech světa rezistentní vůči některým klíčovým antibiotikům.