Krankenrevier - nemocniční blok v Malé pevnosti Terezín, věznici gestapa, bývalé stáje

Krankenrevier - nemocniční blok v Malé pevnosti Terezín, věznici gestapa, bývalé stáje

Cituji z knihy "Malá pevnost Terezín" vydané roku 1950. Byl to první přehledný dokument o terezínské Malé pevnosti - věznici gestapa, vycházel ze soudních procesů proti nacistickým dozorcům v Malé pevnosti, jednalo se hlavně o proces proti veliteli Malé pevnosti Jindřichu Jocklovi.

Úřední německý lékař přijížděl na Malou pevnost vždy dvakrát týdně a to v úterý a v pátek pozdě odpoledne.

Poněvadž při svých četných funkcích nestačil na léčebnou péči o vězně a ve věznici byli uvězněni čeští lékaři,
bylo jim dovoleno starat se o nemocné spoluvězně.

Lékaři - vězni pracovali za velmi primitivních poměrů, přece se však se jim v roce 1943 podařilo získat určité zařízení z lékařské ordinace ze zabaveného židovského majetku.

Ošetřovna měla osm lůžek pro nemocné a dvě pro lékaře a jeho pomocníka.

Později byla zřízena marodka na cele č. 10 v rohu prvého dvoru pro 32 nemocných.
Bylo to na podzim 1943 a měla sloužit k izolaci infekčních chorob.

Izolační cela byla však zřízena pro záškrt a spálu teprve na podzim roku 1944.
Předtím byli vězni trpící nakažlivou chorobou dáváni do izolace na samovazby.

Ani po zřízení marodky nebylo možné oddělit různé infekční choroby, takže izolace z

lékařského hlediska naprosto nevyhovovala.
Lékaři-vězni mohli ošetřovat vězně podle dovolení, také pouze dvakrát týdně od 14 do 16 hodin.

Ŕada vězňů hlásících se nemocnými byla prohlížena ještě před šestou hodinou ranní,

před nástupem do práce.
O pracovní povinnosti vězńů nerozhodoval však lékař, nýbrž velitel dvoru Neubauer či Rojko
nebo velitel věznice sám.
Neuznal-li Rojko, nebo Neubauer nález lékaře, musel nemocný vězeń nastoupit do práce,
uznal-li jej velitel dvoru nemocným, pak musel kápo sehnat ihned náhradního vězně, což nebylo vždy lehké.

Uvedené ordinační hodiny nestačily a lékaři proto ošetřovali a prohlíželi vězně ambulantně někdy každé odpoledne,

zejména večer po návratu spoluvězňů z práce a v neděli dopoledne, pokud to dozorci trpěli.

Źidovští vězni mohli být v roce 1943 ošetřováni jen ambulantně. Vážně nemocní vězni byli dáni do

samovazby, nebo do temnice.

Léčení židovských vězńů bylo vždy spojeno s nebezpečím trestu.

Lékař nesměl projevit o židovského vězně příliš mnoho zájmu, neboť tím by byl ublížil
nejen sobě, ale zejména nemocnému.
Nemocní židovští vězni nesmírně trpěli jak pro nedostatek místa, tak i zejména ošetření. Trpěli následky bití, flegmonami, tržnými ranami a zlomeninami.
Byli operováni tajně na marách na dvorku samovazeb.

Léky si nemocní platili sami. Nejtěžší případy operativní, několik případů břišního tyfu a záškrtu, bylo převezeno do nemocnice v Litoměřicích, ovšem vždy jen za úplatek několika tisíc, nebo jen v případě, šlo-li o vězně, jehož vyšetřování nebylo skončeno a který dával gestapu naději, že bude mluvit.

Podle zprávy v časopise Praktický lékař č.2/46 šlo u vězňů v roce 1943 o zápaly plic, hnisavé anginy, růže, záněty horních cest

dýchacích, spojené s horečkami, s nimiž však vězni velmi často museli pracovat venku za nejhoršího počasí, časté případy těžké tuberkulózy, srdeční slabosti s otoky nohou, erysipely, záškrty a spály, flegmony a břišní tyf.

Podle listu Praktický lékař č. 19/45 byl v roce 1945 zřízen pro nemocné vězně tzv. Krankenrevier v zadních celách proti márnici č. 8, 9, kde částečně na postelích, částečně na zemi na slamnících místo 60 vězňů bylo ošetřováno na 190 vážně nemocných vězňů, často po dvou na jednom lůžku.

Cela č. 10 nebyla přechodně pro nemocné uvolněna.

Koncem dubna 1945 byl stav takový, že velitelství chtě nechtě muselo nemocné vězně nechat na celách, což dříve nebylo dovoleno. V roce 1945 vyskytují se mezi vězni jednal různá střevní onemocnění následkem vadné stravy, epidemicky úplavice, zaviněná nedostatečnými hygienickými opatřeními a konečně metla terezínských vězňů,

epidemie břišního a skvrnitého tyfu.

Každý vězeń gestapa měl nárok na lékařské ošetření a případně na převoz do nemocnice a v případě potřeby a byl-li vazby neschopen, měl být propuštěn na svobodu.

Tyto předpisy však v praxi nebyly dodržovány, naopak soustavně porušovány.

Jockel, velitel věznice, se vyjádřil, že zná vězně zdravé nebo mrtvé a neuznával vězňů nemocných a práce neschopných.

Jak marodku tak i ošetřovnu občas kontroloval a shledal-li větší počet nemocných, vězně i s horečkami vyhnal z cely, léky vyházel

a lékařům vyhrožoval.

Předpisy potravinových přídělů pro nemocné byly v kanceláři trhány a zahazovány.

Lékařské posudky, že vězni nejsou schopni transportu nebo vazby, byly zakládány ke spisům, vězni však i smrtelně nemocní  byli převáženi a vydáváni svévolně nebezpečí života a tím zaviněna i jejich smrt.

I těžce nemocné ženy Jockel nutil jít do transportu.

Před odchodem transportu měli všichni vězni být podrobeni prohlídce. V r. 1943 stalo se to tak, že vězni určení k transportu nastoupili, na povel Jockela ze řady vystoupili všichni řemeslníci, na jeho další povel museli ostatní vězni v řadě zvednout ruce,

nebo provésti podobný cvik a byli hned uznáni zdravými.
Tím byla prohlídka skončena.

V době úplavice, když byl Jockel upozorněn na nebezpečí, řekl: “Komm mir nicht mit so einem Schisdreck daher, was die Aertzte sagen,

dass geht nichts an, wenn die schon etwas zu sagen haben, dann ich ja fortgehen.”

Když lékař naléhal na odvšivování vězňů, Jockel jej dal provésti v roce 1943 tak drasticky, že nechal nahé vězně stát v zimě venku, takže vězňům spíše uškodil než pomohl.

Policejní lékař byl přinucen přihlížet těmto nepravostem a krutostem a docela i krýt tyto krutosti falešnými úmrtními listy.

Vězni trpěli všeobecně podvýživou, chorobami kůže, podmíněnými tělesnou nečistotou, hmyzem a podvýživou. Byly to růže, furunkulosy, karbunkly, hydrosa demitis axillaris, impetigo, pruritus, plísně a pod.

Pak trpěla soustava zažívací jednak přechodnými katary po vadném jídle i epidemickými, úplavicí a břišním tyfem.

Vězni trpěli neuvěřitelně nízkým tlakem a obtížemi srdeční funkce, jež byla v mnohých případech příčinou smrti.

Docházelo k vážným poruchám ve výměně látkové, objevoval se vážný nedostatek cukru se závratěmi z hladu.

Dostavovaly se choroby chrupu a nejrůznější otoky, choroby dýchacích cest s rozmachem tuberkulózy, choroby nervového systému.

Bylo také zjištěno, že ve věznici samé porodily dvě ženy. V létě 1944 byla to uvězněná Beranová z Č. Kopist, jež porodila časně ráno na mužské marodce, kde byli nemocní s růží a tuberkulozou. Přivolaný dozorce Burian odmítl zavolati Jockla, protože prý bylo na něho příliš časně, takže nemohl být povolen převoz rodičky do litoměřické nemocnice. V druhém případě porodila v Malé pevnosti uvězněná Śemberová, jejíž dítě bylo později odevzdáno jejím příbuzným.

V tomto případě nebylo dovoleno gestapem z Prahy, převést rodičku do nemocnice.

Jiné uvězněné ženy porodily v litoměřické nemocnici. Uvězněná Vlasta Tichá, porodila dne 13.12.1944 v litoměřické nemocnici,

potom, co její příbuzní byli dne 4.11.1944 v Malé pevnosti popraveni, vrátila se do Malé pevnosti s novorozenětem, kde byl uvězněn
i její muž A. Tichý. Dne 13.4.1945 byli jí dítě odebráno dozorkyní Mendeovou s tím, že bude předáno jejím příbuzným.
Dítě však bylo odevzdáno sestře Německého Červeného kříže a zmizelo beze stopy.