Skvrnitý tyfus
Cituji z knihy "Nemoci - příběhy nejnebezpečnějších zabijáků
historie"
od Mary Dobson
Skvrnitý tyfus – strana
36
je akutním infekčním onemocněním, které přenáší
Pediculus humanus corporis – běžněji známá jako veš šatní.
Skvrnitý tyfus se po staletí rozmáhal, kde bylo
na jednom místě soustředěno příliš mnoho lidí a vládly špatné hygienické
podmínky.
Nemoc působila strašlivé utrpení a nespočet
úmrtí. Existuje řada barvitých popisů epidemií v období válek a hladovění,
a při řadě příležitostí tato choroba dokonce
změnila běh lidstva.
Do konce druhé světové války však kombinace očkování,
Do konce druhé světové války však kombinace očkování,
insekticidů a antibiotik (vynalezena roku
1941, u nás se začala používat až několik let po válce) vedla k poklesu výskytu skvrnitého tyfu. Dnes je vcelku ojedinělý,
ale přesto se s ním lze
dosud setkat v některých částech Asie, Afriky a
Střední a Jižní Ameriky.
........................
HISTORIE - Veš šatní
Historikové soudí, že za oxfordskou epidemií v 16.století,
podobně jako epidemie tzv. “vězeńské horečky”, byl skvrnitý tyfus – choroba,
kterou šíří veš šatní,
či přesněji řečeno její infikované výkaly. Vši
šatní žijí v teplém oděvu lidí, přičemž dávají přednost vlně, či bavlně před
hedvábím, kde také kladou vajíčka.
Neskáčou, nehopsají, ani nelétají, ale občas si
vylezou ze šatů na kůži a rychle si loknou krve. Pokud veš saje krev z člověka
trpícího skvrnitým tyfem,
nakazí se a nakonec uhyne na následky poškození
svých trávicích orgánů. Ale – a to je rozhodující – pokud nejprve přelezou na
jiného člověka, takže opustí horečkami rozpáleného nebo mrtvého hostitele
a pak vyměšují, mohou se infikované výkaly snadno vetřít do miniaturních
škrábanců či ranek, včetně těch, jež způsobila sama veš. Je rovněž možné, že se
někdo nakazí vdechnutím suchých vších výkalů v šatech, nebo v ložním prádle,
organismus působící skvrnitý tyfus pak pronikne do těla sliznicovými membránami
v nose nebo v ústech. Jakmile se oběti nakazí skvrnitým tyfem, zachvátí je
horečka a mohou dokonce upadnout do deliria, trápí je prudká bolest
hlavy, mají bolesti ve svalech a v kloubech a na kůži se jim objeví zřetelná
vyrážka v podobě jasně červených skvrn, které připomínají bleší bodnutí.
Vydávají rovněž nechutný puch – což je další doklad posilující dříve
zakořeněnou myšlenku, že zápach působí choroby.
Úmrtnost se v neléčených případech
pohybuje od 40% do 60% a roste s věkem. Příčinou smrti je
“toxémie”, otrava krve, stav kdy dojde k selhání vnitřních orgánů a nahromadění
toxických látek v organismu.
Mlhavá nemoc
Termín “tyfus” byl poprvé použit v 18.
století. Je odvozen z řeckého slova typhos, což znamená kouřový či mlhavý,
protože jedním z charakteristických symptomů choroby je psychické omámení či
otupělá skleslost, jíž oběti trpí. Teprve v polovině 19.století se však
skvrnitý tyfus začal zřetelně odlišovat od tyfu břišního a řady dalších
infekcí. Z předchozích staletí se dochovala četná líčení páchnoucích a
smrtelných epidemií známých jako “skvrnitá horečka” v angličtině a v němčině Fleckfieber
podle charakteristické vyrážky či tabardillo což znamená červený plášť ve
španělštině. Veronský lékař Girolami Fracastoro (1478-1553) popisoval skvrny,
které se objevují na pažích a na trupu infikovaných jako lenticulae , tzn. malá
zrnka čočky, punticulae, tzn. malé pupínky, nebo petechiae tzn. bleší bodnutí.
Choroba byla takto pojmenována za okolností, za nichž vypukla – takže byla
známa jako vězeňská horečka, lodní horečka, hladová horečka a táborová horečka.
Pro úzkou souvislost skvrnitého tyfu s
podmínkami špatné hygieny, přílišného množství lidí na jednom místě, chladu a
hladovění a – to především – nemytých těl a nepraných šatů byla tato nemoc
považována za klasickou nemoc špíny a zoufalství. Sužovala vězně, námořníky,
žebráky, obyvatele slumů a vojáky a v Evropě od konce 15. století, kdy se
poprvé objevila, kosila armády. Skvrnitý tyfus spolu s dalšími nakažlivými
chorobami – jako úplavicí – tělotokem, epidemickým návratným tyfem, kurdějemi a
břišním tyfem – si ve válce vyžádaly daleko vyšší ztráty než skutečné boje.
Zoufalé stádo
Jedna z nejdramatičtějších epidemií tzv.
táborové horečky se odehrála v roce 1812. Ono léto se francouzský císař
Napoleon vydal se svou Grande Armée čítající více než půl milionu mužů na
neblahou invazi do Ruska. Během jeho postupu mnozí jeho vojáci onemocněli či
zemřeli na skrvnitý tyfus a úplavici, a cestou musely být pro raněné a oběti
nemoci narychlo postaveny provizorní nemocnice. V polovině září, po bitvě u
Borodina, došel Napoleon do Moskvy s prořídlou armádou čítající pouze 90000
mužů. Ale Rusové před ním byli o krok napřed. Vzali s sebou většinu zásob a
proviantu, město opustili a zapálili. Napoleon vstoupil do města, které bylo
tiché, prázdné a z nějž zbyly kouřící trosky. Grande Armée, sklíčená a zoufalá,
zahájila svůj dlouhý ústup na západ, protože se začala snášet krutá ruská zima.
................
V polovině prosince zbylo z Napoleonovy Grande
Armée čítající původně 600 000 mužů naživu jen 30 000 vojáků a jen u tisícovky z
nich byl předpoklad, že budou ještě někdy schopni vojenské služby. Většina mužů
podlehla na tomto katastrofálním tažení skvrnitému tyfu nebo kruté zimě a hladu
a Napoleonův sen o obrovském francouzském impériu byl nemilosrdně rozmetán.
Hladová horečka
V průběhu několika příštích let se skvrnitý
tyfus rozšířil široko daleko po Evropě. Zanesly ho sem zavšivené pozůstatky
Grande Armée a zrovna tak zamořená ruská jízda, která Francouze pronásledovala.
V letech 1815 – 1819, v období jež následovalo těsně po napoleonských válkách,
vyvolala kombinace mrazivého studeného počasí, všeobecné neúrody a chudoby
hladovějících rolníků v Evropě další vážnou epidemii, při níž zemřelo mnoho
tisíc lidí.
O několik desetiletí později bylo Irsko
zachváceno strašlivým hladomorem, protože úrodu brambor – základní potravinu
irského rolnictva – zničil bramborový mor. Za velkého hladomoru v letech 1845 –
1849 zemřel asi milion lidí, někteří z nich hladem, ale převážná většina na
nemoci související s hladověním, jako je skvrnitý tyfus, epidemický návratný
tyfus, kurděje a úplavice. Skvrnitý tyfus rychle šířily skupiny potupných
vyhladovělých žebráků. Mnozí z těch, kdo zůstali naživu, v zoufalství
emigrovali do Anglie, Skotska, Kanady a Spojených států, ale obrovský počet
jich onemocněl při převozu na “lodních rakvích”, jak se těmto plavidlům začalo
říkat. Počet obyvatel Irska klesl z možná až z 9 milionu na 6,5 milionu a
tvrdilo se, že v některých částech země zbyli jako jediní živí tvorové krysy a
psi, kteří požírali těla mrtvých. ŮIrská horečka” se rozšířila do městských
slumů Anglie a v Severní Americe zuřila mezi přistěhovalci, ale z nějakého
důvodu se dále nešířila.
Veš šatní
............................
V letech 1909 – 1910 doložil Charles
Nicolle, francouzský ředitel Pasteurova institutu v Tunisku v severní Africe,
že hlavním přenašečem choroby je veš šatní. Vysledoval, že pacienti, kteří jsou
vysvlečeni ze šatů, oholení a umytí, než nastoupí do nemocnice v Tunisku,
ostatní nenakazí. Při bilancování svých závěrů v roce 1928, kdy obdržel
Nobelovu cenu, vzpomínal “Mohla to být pouze veš. Byla to veš.”
Nicolleova zjištění potvrdili dva další vědci –
americký patolog Howard Taylor Ricketts a původem český zoolog Stanislau J.M.
von Prowazek (narodil se v Jindřichově Hradci), oba zemřeli,když zkoumali
příčinu skvrnitého tyfu. V roce 1916 nazval brazilský vědec Henrique da Rocha
Lima bakterii půspbící tuto chorobu Rickettsia prowazekii na počest jejich
objevů. Od té doby byla identifikována řada dalších takzvaných rickettsiových
onemocnění – původci choroby jsou nyní považováni za typ bakterie a přenášejí
je vši, klíšťata, roztoči, blechy a další členovci. Jakmile byla rozpoznána
role vši šatní při přenosu skvrnitého tyfu, začaly se objasńovat mnohé z modelu
minulých epidemií, nehygienické podmínky, v nichž žilo pohromadě mnoho lidí,
chladné zimy, tlusté vrstvy nepraného oblečení, lidé žijící v těsném kontaktu –
to vše tvořilo ideální podmínky pro šíření skvrnitého tyfu. Objev úlohy vši
poskytl rovněž důležité vodítko k prevenci choroby, odvšivení vojáků v aktivní
službě.
Dvě všivé světové války
Skvrnitý tyfus však pustošil Evropu za první a
za druhé světové války. V obou konfliktech se zdálo, že si s obzvláštní oblibou
vybírá východní frontu.
V roce 1914 vypukl v Srbsku, kromě války, skvrnitý tyfus a během prvních šesti měsíců zemřelo na tuto chorobu přes 150 000 lidí. Také Rusko bylo zasaženo zvláště tvrdě, navzdory snaze dostat chorobu pod kontrolu. V letech 1917 až 1922 bylo ve východní Evropě a v oblasti, z níž se do té doby stal Sovětský svaz, zaznamenáno zhruba na 25 až 30 milionů případů skvrnitého tyfu a 3 miliony mrtvých. Tato zkušenost vedla Lenina k prohlášení “buď socialismus zvítězí nad vší, nebo veš porazí socialismus.”
Na západní frontě byla za první světové války přijímána striktní opatření k prevenci katastrofální epidemii skvrnitého tyfu – a zde se pochopitelně vyplatilo zjištění, kdo je přenašečem a jak se nemoc šíří. Byly zřizovány pojízdné laboratoře, prádelny a odvšivovací stanice a vojáci a váleční zajatci byli koupáni, dezinfikováni a holeni. Jejich těla i šaty odvšivovány, což byl proces , jehož součástí byly průchod oblečení párou, dezinfekce plynem a zasypávání pudrem proti vším – vyčištění prádla vojáků od vší se stalo jedním z denních rituálů života na frontě.
Od konce první světové války do začátku druhé
světové války vyly zaznamenány dva lékařské pokroky, jež nabyly klíčové role v
prevenci eskalace skvrnitého tyfu, zvláště mezi spojeneckými jednotkami, jedním
byla vakcína a druhým insekticid. V roce 1937 vyrobil Herald R. Cox z americké
hygienické služby vakcínu, která sice nebyla stoprocentně účinná při prevenci
skvrnitého tyfu, ale alespoň snížila prudkost této choroby u těch vojáků, jimž
byla v posledních několika letech druhé světové války aplikována. Předchozí
snahy vyvinout vakcínu vycházely z drcení zažívacích orgánů či výkalů
infikovaných vší. Coxova vakcína, která se opírala o kultivaci rickettsiae ve
žloutku slepičích vajec, byla první a komerčně dostupnou vakcínou proti
skvrnitému tyfu.
Během příštích několika let byl poprvé
prezentován účinný insekticid DDT (dichloro-difenyl-trichloroetan) . Epidemie
skvrnitého tyfu v nedávno osvobozené Neapoli v Itálii v zimě 1943 až 1944 byla
zastavena díky DDT. Nový insketicid byl tak účinný, že před dezinfekčními
stanicemi stály dlouhé fronty lidí, kteří chtěli projít důkladným odvšivením.
DDT, jež se dalo používat ve formě prášku, se aplikovalo tzv. foukači a ty
mohly zaměřit DDT přímo na vši a na místě je usmrtit.
Skvrnitý tyfus však přesto zůstal vážným
problémem v nacistických koncentračních táborech, navzdory striktním
odvšivovacím opatřením pro všechny válečné zajatce. Źidovská dívka Anne
Frankeová zemřela v březnu 1945 v koncentračním táboře Bergen Belsen pravděpodobně
na kombinaci skvrnitého tyfu, hladu a surového zacházení. Na východní frontě
opět propukla vážná epidemie skvrnitého tyfu, zatímco její příbuzná, japonská
říční horečka, či tsutsugamuši, choroba působená rickettsiemi, kterou roznášejí
roztoči, měla za následek mnoho mrtvých na tichomořských bojištích.
Koncem 40. let 20.století se začala proti
rickettsii vyvolávající skvrnitý tyfus osvědčovat širokospektrá antibiotika. V
celosvětovém měřítku se skvrnitý tyfus vyskytuje relativně vzácně, ale v některých
chladnějších a chudších oblastech jihoamerických And, asijských Himalájí a
částech Afriky se ohniska této choroby stále vyskytují.
Comments
Post a Comment