Tuberkulóza - další utrpení vězněných

Tuberkulóza - další utrpení vězněných

cituji z knihy "Nemoci - příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie"

od Mary Dobson

strana 62

Tuberkulóza, či TBC je chronickou bakteriální infekcí, která zřejmě sužovala lidstvo již od starověku.

Přenášet ji mohou jak lidé, tak hovězí dobytek a může napadnout téměř kteroukoliv tkáň v těle.

Identifikovat mnohé z minulých forem tuberkulózy může být zdrojem zmatků. Velká různorodost názvů – například krtice, souchotiny, úbytě, hřbitovní kašel a bílá smrt – je odrazem nespočtu symptomů této smrtelné choroby vyskytující se v mnoha podobách.

Nejběžnější formou je plicní tuberkulóza, která postihuje plíce a šíří se z jednoho člověka na druhého kapénkovou nákazou.

Tato forma tuberkulózy se stala jednou z největších metel průmyslových měst a center v 19. a začátkem 20. století.

Navzdory tomu, že v 50. letech 20. století byla vyvinuta účinná terapie proti této chorobě, v poslední době dochází k znepokojivému návratu tuberkulózy včetně té, jež je odolná vůči lékům a v roce 1993 vyhlásila Světová zdravotnická organizace TBC za naléhavé světové ohrožení.

Souchotě a záhady starověku

Kdy, kde a jak se lidé poprvé nakazili tuberkulózou, je záhadou. Je pravděpodobné, že se tato choroba vyskytuje v různých formách přinejmenším posledních 3 000 let. Egyptské malby zachycují hrbaté postavy, jejichž znetvoření je typické pro lidi trpící TBC páteře. Jizvy na plicích mumií ukazují příznaky plicní formy této choroby. Hliněné tabulky v Mezopotámii pocházející ze 7. století před naším letopočtem evidují seznamy nemocí, mezi nimiž je i choroba, při níž pacient neustále kašle.

Otázky, zda se lidská forma choroby vyvinula z formy zvířecí (hovězí tuberkulóza) – možná požíváním infikovaných mléčných výrobků, když lidé začali domestikovat zvířata , nebo zda lidé tuto nemoc přenesli na svá stáda, zůstává nadále předmětem intenzivních debat. Ale, v době, v níž žil řecký lékař Hippokrates (cca 460 – cca 371 př. n. l.) a Galen (129 – cca 210 n.l.), už je plicní tuberkulóza – či řecky phthisis, (což znamená ubývání či chátrání), tedy i “úbytě”, jak byla známa, zřetelně rozpoznatelná. Řekové připisovali chorobu “zlému vzduchuů. Římané doporučovali koupele v lidské moči, pití sloní krve nebo pojídání vlčích jater. Arabové léčili tuto chorobu oslím mlékem a sušenými krabími ulitami. Někteří starověcí lékaři radili pacientům, aby změnili vzduch – což je praxe, jež byla oživena v 19. a 20. století.

Variety tuberkulózy

Většina lidí má zřejmě přirozenou odolnost vůči tuberkulóze, aktivní forma choroby se vyvine jen u každého desátého nakaženého.

Plicní tuberkulóza, která progresivně ničí plíce, je nejběžnější formou TBC a jakmile se u někoho začnou projevovat aktivní symptomy – vykašlávání krve, noční pocení, chátrání a celková ochablost – může záhy končit smrtelně. Tuberkulóza může postihnout i jiné části těla. Ve středověku byla nemoc známá jako krtice zřejmě formou této choroby postihující lymfatické uzliny. Lékařský výraz “scrofula” je zdrobnělinou latinského slova scrofa, což znamená “prasná svině” – nateklý vzhled člověka s napuchlými lymfatickými žlázami na krku zjevně připomínal prasátko. Tato forma tuberkulózy byla rovněž známa jako “královská metla”.

Královská metla a krtice byly jen dvěma z mnoha názvů, jimiž byly kdysi označovány různé formy tuberkulózy. Zatímco lékaři po mnoho staletí používali pro plicní tuberkulózu termín phthisis, bylo lidovým ekvivalentem slovo “úbytě”, které výstižně označovalo způsob, jakým byly oběti této nemoci doslova stravovány, ztrácely barvu, začaly být slabé a vyhublé. “Rychlé úbytě” a “hřbitovní kašel” signalizovaly brzkou smrt.

...............................

V londýnských protokolech úmrtnosti ze 17. století si však “úbytě a phthisis” vyžádaly i ve strašlivém morovém roce 1665 životy 4808 Londýňanů a staly se tak třetí nejčastější příčinou smrti, po moru a infekcích, a dalších 86 osob zemřelo na “královskou metlu”.

Pojmenování a identifikování choroby

Ve svém pojednání Phthisiologia z roku 1689 britský lékař Richard Morton
(1637 – 1698) poprvé použil slovo “tuberkule” – z latinského tuberkulum, což je zdrobnělina slova tuber znamenajícího “boule” či “hrbol” – pro drobné uzliny zanícené tkáně, jež našel v plicích pacientů, kteří zemřeli na phthisis. V roce 1816 vynalezl francouzský lékař René Théophile Hyacinthe Laënnec (1781 – 1826) – který sám pravděpodobně zemřel na tuberkulózu – přístroj, jenž umožňoval diagnostikovat chorobu u těch, kdo dosud byli naživu. Tímto vynálezem byl stetoskop a lékaři mohli s jeho pomocí poslouchat zesílené zvuky dýchání, hluk krve bublající kolem srdce a špatný stav plic. Laënnec rovněž při pitvách pozoroval, že se charakteristické uzliny plicní phthis vyskytovaly na vnitřnostech, játrech, slezině, ledvinách, kůži a membránách kolem mozku míchy – což sjednocovalo všechny různé TBC.

Teprve ve 30. letech 19. století zavedl Johann Lukas Schoenlein (1793 – 1864), profesor medicíny v Curychu, do lékařské mluvy termín “tuberkulóza” (řecká přípona – osis znamená chorobný stav).

Teprve v roce 1882 konečně velký německý bakteriolog Robert Koch (1843 – 1910), který přitom vycházel z vodítek svých předchůdců, izoloval a identifikoval bacil působící TBC – Mycobacterium tuberculosis. Zkrátka TBC původně znamenala “bacil tuberkulózy”.

Díky Kochovu objevu bylo konmečně uznáno, že lidská forma tuberkulózy – schopná napadnout různé orgány a tkáně – je nakažlivou bakteriální infekcí přenášenou vzduchem, která se šíří kašláním, kýcháním a pliváním, obvykle při delším, těsném kontaktu s nakaženou osobou. Později se prokázalo, že hovězí tuberkulóza se přenáší na lidi mlékem a masem infikovaných krav.

Bílá smrt

V 19. století a první polovině 20. století zřejmě tuberkulóza a zvláště její plicní forma , zahubila miliony lidí. Začalo se jí říkat bílá smrt nebo bílý mor, podle charakteristické bledosti obětí, a byla stejně ničivá jako černá smrt o půl tisíciletí dříve, byť velmi odlišným způsobem. Byla všudypřítomná, vysávala energii a ničila životy mladých mužů a žen, a dokonce i dětí na celém světě.
..........................
..........................

Tuberkulóza, spolu s dalšími davovými chorobami, kosila jednu generaci lidí v nejlepším věku za druhou – připravovala děti o rodiče, rodiny o živitele, milence o milované. Průměrná délka života mezi pracujícími třídami byla v některých průmyslových městech málo přes 30 let, tuberkulóza byla v polovině 19. století mezi příčinami úmrtí na předním místě. Ještě na počátku 20. století hubila TBC na celém světě nejvíce lidí ze všech infekčních chorob.

V mnoha městech pitvy z tohoto období nasvědčovaly tomu, že se bacilem v určitém období života nakazil vysoký podíl městského obyvatelstva – přičemž zhruba u 10% se vyvinula aktivní forma onemocnění a 80% z takto postižených na tuberkulózu nakonec zemřelo.

Kochův objev bacilu tuberkulózy a infekční povahy choroby v roce 1882 smetl některé ze starších teorií o příčině této nemoci...........

Skutečnost, že Koch dokázal, že TBC je bakteriální onemocnění, v mnoha ohledech potvrdila to, co se po celou dobu jejího výskytu tušilo a pozorovalo, choroba zasahovala nejhůře ty, jejichž život byl poznamenán chudobou a špatnou stravou, a rozmáhala se ve špatně větraném, přelidněném, vlhkém a prašném prostředí.

Tuberkulóza byla koncem 19. století a počátkem 20. století převážně nemocí městských chudých, začalo být jasné, že se její bacily šíří rychle a snadno, pokud lidé žijí či pracují v těsné blízkosti a vdechují navzájem kapénkovou nákazu z kašle, kýchání a hlenu. Nejčastěji této chorobě podléhali lidé, kteří vůči ní měli sníženou odolnost. Preferovaným způsobem přístupu k této nemoci, na níž dosud neexistoval lék, bylo izolovat nakažené  umožnit jim odpočívat.

...................

Kampaně za zlepšení veřejného zdraví zacházely dále v tom, že školily lidi, jak se vyhnout nákaze tuberkulózou nebo jejímu šíření. Nesmělo se “plivat” na veřejných místech a byla instalována plivátka ve snaze omezit šíření bacilů roznášených vzduchem. V New Yorku se plivání stalo veřejným přečinem a do roku 1916 přijalo téměř 200 amerických velkoměst předpisy proti plivání na veřejnosti.

Objev rentgenových paprsků Wilhelmem Röntgenem (1845 – 1923), profesorem fyziky na univerzitě v bavorském Würzburgu, v roce 1895, umožnil lékařům učinit si přesněji obrázek o plicích pacientů trpících TBC. Počátkem 20. století se TBC stala v mnoha státech chorobou, jež se musela povinně hlásit, a od 20. let 20. století se hromadně provádělo rentgenování plic, aby se zjistilo, kdo je infekční.

 

Vakcína a tři léky
Třebaže mnohá z těchto opatření si kladla za cíl předejít tomu, aby se TBC vystupňovala a vymkla kontrole, pátrání po určité vakcíně, nebo léčebné terapii bylo daleko problematičtější. Koch sám byl přesvědčen, že k léčbě TBC našel glycerinový extrakt, jejž nazval tuberkulin.

Nějakou dobu svůj lék tajil, ale když v roce 1890 svůj vzrušující lék ohlásili, nesplnila tato kůra to, co se on ní čekalo, třebaže se později využívala jako diagnostická zkouška pro lidi i hovězí dobytek.

Vyvinout vakcínu proti TBC se nakonec podařilo dvěma francouzským vědcům – Albertovi Calmetteovi a Camillovi Guérinovi. Nazvali ji BCG (Bacillus Calmette – Guérin). Tato vakcína – jež patřila k nejvýznamnějším průlomům počátku 20. století – se po 2. světové válce používala v mnoha zemích, třebaže v USA tak populární nebyla.

V polovině 40. let 20. století následoval objev jednoho z prvních antibiotik účinných proti TBC – streptomycinu.

Selman Waksman, Američan ukrajinského původu, nalezl tuto sloučeninu v plísni tvořící se v krku slepic, které byly chovány na polu silně pohnojeném chlávskou mrvou.

Dva další léky – para-amino-salicylová kyselina (PAS) a isoniazid – s epoté kombinovaly se streptomycinem jako metoda, jak zabránit rezistenci vůči jedinému léku.

Tato léková trojkombinace, vyvinutá sirem Johnem Croftonem a jeho týmem v Edinburgu v 50. letech 20. století, vešla ve známost jako edinburgská metoda.

Při léčbě TBC se prokázala jako mimořádně účinná a v následujících desetiletích zachránila na celém světě miliony životů. Významu nabyly také v poválečné éře pasterizace mléka a chov stád hovězího dobytka, v nichž se nevyskytovala TBC, s cílem snížit výskyt TBC skotu.

S očkováním proti TBC a účinnými antibiotiky k léčbě každého, kdo se nakazil, zavládl v druhé polovině 20. století mohutný optimismus v tom, že se tato choroba dá zlikvidovat a počátkem 60. let 20. století už bylo mnoho sanatorií zavřeno. Během příštích několika desetiletí výskyt TBC skutečně dramaticky poklesl, v 80. letech 20. století dokonce natolik, že tato choroba už nebyla na Západě považována za ohrožení veřejného zdraví.