Týrání a vraždy vězňů v Malé pevnosti Terezín

Týrání a vraždy vězňů v Malé pevnosti Terezín

Cituji z knihy Malá pevnost Terezín vydané jako první publikace tohoto druhu v roce 1950

Toto je tak kruté, že to není ani možné psát, tedy jen něco.

Při výslechu v Ziegenheimu dne 22.11.1945 Jockel, velitel věznice Malá pevnost, doznal, že měl rozkaz zbavit se nějak židovských vězňů, aniž by je dal zastřelit, takže nařídil svým podřízeným dozorcům, zejména Rojkovi, aby se židovských vězňů nějak zbavil. Jakým způsobem prý Rojko příkaz plnil, to prý neví, uvědomoval si jen, že byli židovští vězni denně vražděni, neboť denně mu byl hlášen určitý počet mrtvých. Židovští vězni uprchlí z transportů z Osvětimi, kteří přišli na Malou pevnost v únoru 1945, nezasluhovali si prý žádných ohledů, neboť původně měli přijít všichni ………………... Jelikož dr. Gerke mu nařídil, aby se jich zbavil, přišel Jockel prý sám na nápad, nechat je vyhladovět, což považoval za nejlepší způsob jejich odstranění.

Židovští vězni přicházeli na Malou pevnost přímo z věznic gestapa jako jiní političtí vězni, někteří však sem byli předáni z trestu za porušení přísného táborového řádu v terezínské Hlavní pevnosti , nazývané tehdy ghetto, přeměněné v koncentrační tábor.

V lednu 1945 a v únoru 1945 přišla skupina vězňů osvětimských, některé skupiny židovských vězňů přišly do věznice omylem místo do tzv. ghetta, ale v krátké době byli vyhubeni, ač bylo žádáno o jejich převedení do ghetta.

V červnu 1942 bylo převezeno z Prahy 30 židovských vězňů, kteří ihned po příchodu byli ztýráni na Jocklův příkaz.

Dne 25.8.1940 v neděli odpoledne dal Jockel nastoupit židovským vězňům na I. dvůr a poručil ostatním vězňům, aby je fackovali jednoho po druhém. Sám rány kontroloval, kdo dal silnou , dostal cigaretu, kdo uhodil málo, dostal sám od obžalovaného “na ukázku” pořádnou facku. Výprasku předcházelo tzv. “vyučování”,při němž se Jockel dotazoval židovských vězňů: “Co jste chtěli?”, museli sborem odpovědět: “Chtěli jsme zničit německý národ.” Na otázku: “Co zasloužíte?” museli odpovědět hromadně : “Trest!”. Fackování se neobešlo bez těžkých zranění. Podobné týrání bylo v listopadu 1941 a také později. Židovští vězni se museli hlásit velitelů je ponižujícími slovy................, jinak byli těžce zbiti. Při příchodu bývali biti vždy.

Z příkazu Jockela museli se v r. 1940/41 kutálet po zemi dvoru před jedoucím nákladním autem. Židovští vězni byli od 11.11.1941 do 11.2.1942 zahrabáni do sněhu, mazáni blátem v obličejích, museli se mýt v loužích, byli honěni a shazováni do potoka. Dozorce Storch dal oblízat jednomu vězni rýč s prasečím hnojem a držel mu hlavu u rýče, dokud to vězeň neprovedl. Přitom se dozorce svému nápadu spokojeně smál. Židovští vězni museli sborově přednášet večer na I. dvoře nějakou hanlivou modlitbu. Rovněž ve vlaku na práci do Ústí nad Labem bývali židovští vězni surově a nesmyslně týráni a boxováni. O týrání z let 1940-41 je poměrně málo svědectví, neboť málokterý z těchto let přetrpěl dlouhou persekuci.

Jockel zabil vlastní rukou vězně pana F. a jeho syna ranami pěstí do hlavy, zemřeli 7.11.1941 a 15.11.1941, v úmrtním listě je uvedena srdeční slabost. V listopadu 1941 ubil Jockel pana Adolfa N. – podle úmrtního listu srdeční slabost a židovské vězně pana Adlera z Prahy, pana Neumanna z Prahy a univerzitního profesora neurologa MUDr. Fischera z Prahy. Jockel se chlubil při ohledání vězňů, že je to jeho práce. Svou záměrnou bezohledností v zacházení s vězni, pokud je neubil přímým vztažením ruky, způsobil smrt asi 38 vězňům, kteří měli označení RU (Ruckkehr unerwunscht – návrat nežádoucí).

V létech 1942, 1943 byli židovští vězni zařazováni na tzv. Storchkommando, kde pod dozorem Storchovým prováděli odkopávku valu východní části pevnosti a tzv. planýrku, patrně již pro stavbu IV. dvoru. Prováděla se i odkopávka v příkopě na západní straně pevnosti, kde se zavážel bahnitý příkop. Na stavební práce, jež současně prováděli, měl dohled dozorce Soukup. Tato pracoviště se stala dějištěm řady zločinů. V říjnu 1942 při zavážce potoka musel židovský vězeň, hnán dozorcem Soukupem, jezdit s plným kolečkem hlíny tak rychle, že jej náklad strhl s sebou do bahna, odkud mu Soukup nedovolil 1/4 hodiny vylézt. V poledne dozorci Wachholz a Kunze jej u garáže kropili hadicí a když mu Wachholz pustil proud do obličeje a vězeň chtěl ustoupit, Kunze zezadu bodcem jej popichoval, aby se proudu vody nemohl uhnout. Odpoledne musel vězeň znovu ven k příkopu. Musel se svléct a sušit erární hadry a prochladl tak, že na místě skonal. Pak byl na kolečku odvezen spoluvězni do pevnosti.

V roce 1942 v létě zbil Storch staršího židovského vězně, jenž nemohl vytlačit kolečko, do bezvědomí, pak jej dal do temnice, kde byl poléván vodou. Vězeň zemřel bez lékařského ošetření.

Do října 1943 byli židovští vězni stále stísněni na cele č. 2, pak však byli přemístěni do cely č. 3, jež byla daleko volnější. Před celou dva však někteří z nich ještě nebyli zcela uchráněni. Během roku 1943 dopouštěl se ve Storchově komandýrce největších krutostí na židovských vězních kápo Kukla, jenž pocházel snad od Žatce. Kukla zabil přes léto na planýrce 4 židovské vězně a pak sám přišel z trestu do Buchenwaldu, kde byl sám ubit. Jockel přihlížel, když nechal Kukla židovské vězně vzájemně se tlouci. Dne 20.6.1943 Jockel, Neubauer a Storch tloukli tři židovské vězně, stojící v horku obličejem ke zdi. Dva vězni k večeru padli, třetí byl skopán až padl. Jindy byl vězeň s plnovousem utlučen během krátké chvíle. Jockel rozkázal, aby byl zasypán pískem.

Židovští vězni měli těžká zranění, přeražené kosti, ruce a žebra, ale museli v tomto stavu dále pracovat. Lékaři – vězni nesměli zraněného neb nemocného židovského vězně vzít na marodku. Mohli jej ošetřit jen ambulantně a to ještě tak, aby se nezdálo dozorci, že se při tom chovají přátelsky nebo se zájmem. To by bývalo pro lékaře a zejména pro nemocného vězně osudné.

V létě 1943 na Storchově komandu byli židovští vězni honěni, aby tahali plná kolečka hlíny do stráně. Na rozkaz Storcha jeden vězeň druhého vyklápěl z kolečka do bahna, čemuž přihlížela i Jocklova dcera Hane. Jockl vídal, jak mrtví židovští vězni byli odváženi v poledne a večer z pracoviště do márnice. Jindy byl stržen podkopaný břeh na vězně, jenž pracoval pod ním. Když nebyl úplně zasypán, zejména vyčnívala-li mu hlava, byl utlučen.

V koncentračním táboře v Buchenwalde, kde se člověk „ztratil“ měli se vězni lépe než v Terezíně. Jockel sám nařídil, aby byli denně přivezeni aleposň dva mrtví židovští vězni ze Storchova komanda.

V srpnu 1943 vzbudili pozornost terezínských vězňů dva židovští vězni. Byli přivedeni časně ráno snad z ghetta . Hlavní pevnosti Terezín. Byl to židovský lékař s ošetřovatelkou. Podle sdělení Davidova byli oba vězni na pevnosti zastřeleni z příkazu Jockla Schmidtem a Rojkem, mrtvoly spáleny v ghettu. Úmrtní listy se nevystavovaly. Jockel sám doznal, že oba vězni mu byli předáni velitelem ghetta A. Burgerem s tím, že mají být podle rozkazu BbS utraceni.

………………………………………..nedá se to psát………………

Řada svědků potvrdila týrání a ubíjení židovských vězňů při stavbě zdi na IV. dvoře a vzájemné fackování vězňů. Jockel zabil ve skladišti oděvů dne 6.3.1943 židovského vězně pana S. . Na jaře 1943 dozorce Kunze s kápou Kuklou nechal při odkopu valu židovské vězně zasypávat nebo topit ve vodě. Dozorce Soukup házel židovské vězně z valu z výše  4 metrů do ledové vody. Během jednoho měsíce bylo 33 vězňů ve vězení utopeno nebo za živa pohřbeno zříceným svahem úmyslně podkopaným. Těmito způsoby vraždil s oblibou dozorce Kunze se svými pomocníky, kteří nutili ostatní vězně, aby nad zasypaným vězněm postavili kříž a karikovali pohřební obřady. Kunze uložil jednomu vězni, aby ohlásil v kanceláři, že příští den bude mrtev. Vězeň to skutečně ohlásil a v noci se oběsil. Jeho hlášení bylo přijato dozorci jako obzvláštní žert.

V listopadu 1943 Jockel nařídil, aby 1 vězeň vyvezl druhého nad žumpu zbouraného domu, jež se zavážela a shodil ho do žumpy. Jockelovi, který přijel na pracoviště na koni, se zdálo, že vězeň pracuje pomalu. Vězeň se s námahou vyškrábal ven, ale Jockel jej hráběmi srazil zpět do žumpy, kde jej přidržel. Pak se přece jen dostal vězeń ven a vyčerpaný zůstal jako bezduchý ležet. Vtom jiný vězeň ze strachu chtěl se ukrýt v křoví a šel na velkou stranu. Jockel jej nutil, aby ...........................nedá se to psát............Pak mu šlápl na krk a zlomil ležícímu vězni vaz. Když se vězni vraceli z namáhavé práce, z příkazu Jockla museli cvičit nebo boxovat místo odpočinku a při tom byli dozorci a Jocklem biti. Jeden vězeň si lehl k zemi dříve než byl udeřen. To Jockla popudilo tak, že jej zbil důtkami a vyrazil mu při tom oko. Na to dal dozorci Neubauerovi pokyn, že nechce vězně již vidět. Do večera byl onen vězeň skutečně ubit.

Vězni panu G. prokopl některý z dozorců močovou rouru a nedostalo se mu žádného ošetření. V září 1943 bylo na cele č. 2, jež byla jen 16 metrů čtverečních, na betonové podlaze na slamnících 37 vězňů, předtím tam bylo namačkáno až 57 lidí. Cela nemá klozet a pro potřebu tam byly dva kýble od marmelády. Voda se musela přinášet od pumpy. V cele č. 3, kde byli židovští vězni od října 1943, byly kavalce, klozet a vodovod. Vedlejší cela č. 1 byla tzv. ruská.

Židovští vězni nedostávali balíčky. Jídlo z vězeńské kuchyně vždy až naposled po všech ostatních vězních a to velmi odměřeně. Od prosince 1943 nesměli ani na lékařskou ošetřovnu ani dostat léky. Lékaři.vězni je léčili tajně.

V zimě 1943-1944 objevil se mezi vězni kápo Spielmann, jenž těžce týral židovské vězně. Židovským vězňům byly malovány na záda oděvů velké hvězdy. V židovské cele byly časté prohlídky, věci vězňů byly vyházeny ven, nato postaven do dveří stůl a vězni museli úprkem nosit své věci přes stůl do cely. U stolu stály stráže SS s klacky, takže nikdo z vězňů se nevyhnul výprasku. Přitom rezervní prádlo a zejména obuv byly vězňům odebrány.

Na podzim 1943 bylo zatčeno více osob v terezínském koncentračním táboře zvaném tehdy ghetto i mimo něj. Patnáct osob přišlo z tzv. ghetta na Malou pevnost, mezi nimi i páni dr. Löwit a Theiner. Oba byli odděleni a dáni do samovazeb. Chodili na zvláštní práci bez jídla, přehazovali hnůj a to bez účelu, jen sem a atam. Po tři dny dostali jen kousek chleba a vodu. Čtvrtého dne odnesli jejich mrtvá těla do márnice. Dr. Löwit však v márnici obživl a když mu jeden z vězňů donesl trochu vody, řekl mu, že dozorci je přinutili, aby se sami oběsili, což se však dr. Löwitovi na gumových šlích nepodařilo. Příští den byl dr. Löwit na márnici mrtev, měl přeřezané žíly a vykrvácel.

V prosinci 1943 poštval Jockel své psy na vězně pana S., 60 let starého. Vytrhli mu na noze kus svalstva. Rojko dovolil, aby zůstal příští den na cele. Jockel však přišel a zmlátil vězně obuškem. Hnal ho pracovat na stavbu. Když další den s vězeň už nemohl hnout, poručil obžalovaný, aby pan S. ještě s jiným dvěma židovskými vězni, byli odneseni do vyklizené márnice. Tam leželi v mrazu na kamenné dlažbě pod nezaskleným oknem. Byli jen v prádle a měli jen jednu pokrývku. Vězeň pan S. zemřel třetí den, ostatní dva vězni to přežili.

Další strany se nedají psát..................................... 

V r. 1944 ubíjení židovských vězňů pokračuje. Na stavbě dozorce Soukup nakázal vězňům, aby se váleli v rozlitých fekáliích z vyvážené žumpy. Jockel to viděl a pochvalně volal: "Bravo, Soukup!" Pak museli tito vězni ležet s hlavou u žumpy bez oběda až do odpoledne v chladném zimním dni, jindy Soukup při vybírání žumpy kopl do vynášeného kbelíku, aby se obsah vylil na židovské vězně. V březnu 1944 stoupla v příkopě voda a tu Soukup nutil vězně, aby skákali ze šancí do studené vody. Když se zdráhali, kopal do nich, až spadli. Promočení vězni neměli příležitost se usušit. Soukup ztýral židovského vězně a motykou mu přerazil na třikrát ruku, kterou si kryl hlavu. "Zvláštní vězni" Blaschke a Kunert se bavili tím, že nechali židovské vězně vzájemně se popohánět s plnými kolečky do stráně. Kromě toho karikovali "křest" a nechali je v kleče se modlit.

Rojko nechal stát židovského vězně K. z Berlína v horku zabaleného v pokrývkách na slunci, až vězně ranila mrtvice. Jindy Rojko s Fischerem honili asi 20 židovských vězňů po dvoře klusem, do dřepů, přičemž je tloukli a kopali. Rojko nechal asi 60 židovských vězňů plazit se po zemi a ten, kdo se zvedl, dostal holí po hlavě. Dozorce Hohaus přivedl z nádraží v Bohušovicích vysíleného židovského vězně. Jockel se na dozorce rozkřikl: "Co mi ho sem vodíš? Já potřebuji lidi na práci a ne na žrádlo. Já s eho zbavím." Onen vězeň také ve věznici zemřel.

Rojko dal jezdit s vozem přes židovské vězně. Schmidt sám přiznal, že přejel židovské vězně vozem. I v r. 1944 se z příkazů dozorců museli židovští vězni navzájem fackovat.

V září 1944 bylo vzato 8 židovských vězňů do hradebního příkopu pod márnicí, byli vyzbrojeni holemi a vidlemi a museli mezi sebou zápasit o život. Zápasu přihlížel i Jockel s dozorci z můstku přes příkop a chechtal se. Zápasící vězni se těžce zranili a 4 byli ubiti. Také Rojko se Schmidtem vzali do příkopu pod márnicí 6 židovských vězňů. Ze zahrady nad márnicí vyhnali pracující tam ženy. Dozorci se shromáždili na můstku u márnice a dívali se tam do příkopu, v němž protéká záplavový tam kanál. Vězni v příkopě svedli zuřivý boj, trvající asi 1/2 hodiny. Vzájemně se snažili sthnout do bahna a utopit jeden druhého. Tři z nich zůstali ležet ve struze.

Dne 28.9.1944 byl tajně a zákeřně zastřelen z příkazu RSHA dr. Eppstein, starosta terezínského tzv. ghetta - koncentračního tábora v Hlavní pevnosti.

28.10.1944 bylo z terezínského ghetta-koncentračního tábora přivedeno dvacet židovských vězňů, kteří přišli na celu č. 38 na IV. dvoře. Tito vězni nebyli v kartotéce registrováni a nesměli se s nikým stýkat. Ve vedlejší cele byla vězněna paní Erna Haasová a Frittová, manželky uvězněných malířů

z koncentračního tábora – ghetta Terezín. Oněch dvacet židovských vězňů bylo odděleno z posledního transportu z terezínské Hlavní pevnosti – ghetta – koncentračního tábora – do Osvětimi. Tito vězni byli odváženi vždy v noci na tajnou práci v ghettu, jak se svědek doslechl, ničili 24000 (poznámka: později upřesněno na 22000) uren s popelem z terezínského kolumbária. Po 14 dnech, když tajná práce skončila, byli na Malé pevnosti utraceni. Dne 17.11.1944 na stavbě dozorce Soukup a kápo Horký, jenž po převratu – tj. po válce, skočil pod vlak, ubíjeli židovské vězně.

Vězni strašně křičeli. Na Richardu byli ubiti SSmanem Renzigem 2 židovští vězni v létě 1944. Nové hromadné vyvražďování přináší konec zimy a jaro 1945. 26. ledna 1945 byla přivedena dozorcem Burianem na I. dvůr skupina 27 židovských vězňů s příkazem, aby byli dáni na celu č. 2, kde bylo již namačkáno 32 lidí. Burian to šel hlásit Jocklovi, který se rozzuřil, přihnal se na dvůr s dozorci Rojkem, Mendem a Wachholzem. Strašně řval a nadával vězňům.........Poslal si pro gumový obušek, když mu však přinesli starý, otřepaný kus, byly přineseny hole z kamru. Nastala vřava a všech 27 vězňů bylo strašně zbito. Dozorci spolu s Jocklem do vězňů nemilosrdně řezali, podráželi jim nohy, šlapali po nich, kopali je, vězni padali k zemi, na povely “auf! auf!” zase povstávali celí zborcení krví. Týraní sténali a vydávali výkřiky bolesti, jež se mísily s nedefinovatelnými skřeky zuřivosti bijících dozorců, mezi nimiž byl svou postavou nejnápadnější sám Jockel. 27 vězňů dostalo rozkaz zout se z bot a bosi stáli na sněhu. Nato s výpraskem byli zahnáni a  namačkáni na celu č. 2, kde na 16 metrech čtverečních bylo stěsnáno 59 vězňů. 

Na dvorku na sněhu zůstalo v řadě 27 párů bot a řada kaluží krve. Do cely byl vhozen dřevěný škopek na potřebu, načež se Jockel se svými pochopy ze dvora vzdálil. Cela zůstala 3 dny na jeho příkaz zavřena, vězni naříkali bolestí a strachem, nedostali však tři dny ani sousta ani kapky vody. Jedne ze zmlácených vězńů druhý den zemřel a ani ostatní dlouho nepřežili to, co následovalo.

Krátce nato byli židovští vězni z cely č. 2 přemístěni na IV. dvůr do cely č. 44. Z cely č. 3 byli přemístěni až dne 23.2.1945. Byl pro ně sestaven zvláštní jídelní lístek, jenž jim potravinové dávky určené na jeden den rozvrhl na celý týden takto: v neděli polévku, v pondělí nic, v úterý černou neslazenou kávovou náhražku a kousek chleba asi 25 g, ve středu šálek polévky, ve čtvrtek nic, v pátek kávu s chlebem, v sobotu nic. Na apel nastupovali i ve sněhu bosi. Měli jen kabát a kalhoty, prádlo jim bylo odebráno. Dne 6.2.1945 přibylo k těmto vězňům dalších 387, mezi nimi asi 90% židovských vězňů. Byl to transport vězňů, kteří uprchli z transportů v lednu 1945 z Osvětimi a byli pochytáni. Byli mezi nimi Češi, Angličané, Francouzi, Řekové, Belgičani, Němci a Maďaři. Během cesty a po příchodu do Terezína byli 5 dní bez jídla. V Zaplombovaném vagonu bylo namačkáno až 120 vězňů.

Při příchodu do věznice byli zbiti a hnáni klusem na IV. dvůr. Při přijímací proceduře museli stát 4 hodiny venku. Jen asi 60 vězňů dostalo misky na jídlo. Vězni hladem a zimou na nevytápěné cele 44 rychle vymírali. Vysíleni leželi na cele, když však bylo přineseno jídlo, nastal nepopsatelný chaos, neboť se o ně mezi sebou rvali tak, že rozlévali polévku po zemi a pak ze špinavé země lízali. Spínali ruce a prosili o další. V tomto chaosu je strážci SS tloukli hlava nehlava. Vězni, aby získali více jídla, nehlásili mrtvé, jejichž těla se rozkládala, takže z cel vycházel strašný puch. Početní stav se jevil takto:

16.2.1945 – 239

26.2.1945 – 220

27.2.1945 – 230 (přidáni další)

12.3.1945 – 193

13.3.1945 – 177 (namačkáni na č. 50,51,52)

17.3.1945 – 156

19.3.1945 – 144 (namačkáni na č. 51, 52)

5.4.1945 – 89 (jen na č. 51)

5.5.1945 – 55

Od února do 29.4.1945 z nich zemřelo 233. Dne 13.3.1945 nařídil dozorce Zeinecke z příkazu Jockla přemístění těchto vězňů z cely 44, již potřeboval uvolnit pro jiné vězně , na 3 skupiny samotkových cel č. 50, 51, 52. Kobky byly 2 x 1,5 m bez okna. Vězni byli namačkáni v kobce po 12 až 17, museli ležet na betonové podlaze všelijak skrčeni a vždy dva seděli na porcelánové záchodové míse. Tak bylo namačkáním udušeno 16 vězňů. Stavba nebyla dohotovena a do cel pršelo. Dne 19.3.1945 chtěl Zeinecke vyzkoušet pracovní schopnost na kost vyhladovělých vězňů a provedl s nimi  tzv. sport spolu s kápem Neumannem a nechal je klusat kolem IV. dvoru. Vysílení vězni padali únavou a byli odnášeni do cely 51, 52 do samotek po 37 lidech, přičemž zahynulo 28 vězňů. Na práci ovšem nikdo nešel, bylo to v době zákopových prací. Jeden vězeň na kobce č. 50 zešílel a oběsil se. V květnu 1945 zůstalo jen 30 vězňů, vesměs nemocných a jen 8 vězňům byla dána naděje, že zůstanou naživu. Mezi nimi i 12 letý hoch Roman Kowalski, jenž byl od r. 1943 v Osvětimi. Na samotkách nebyla tekoucí voda, takže z cel vycházel takový zápach, že se málokdo odvážil přiblížit. Někteří vězni měli ukousané ušní boltce, což naznačovalo lidožroutství z hladu. V noci se ozýval z těchto cel strašný křik a mezi vězni se mělo za to, že kápo Neumann ubíjel ještě sám v noci vězně na samotkách sekerou. Jockel sám šel kolem cely a vyjádřil se otázkou: “To svinstvo je ještě tady?” Rojko na hlášení, že z těchto vězňů zemřelo tolik a tolik, otázal se cynicky: “Jenom?” Zeinecke řekl Klingovi, když chtěl koncem dubna 1945 papírový slamník bez slámy, aby nemusel spát na betonu, aby byl rád, že je vůbec naživu. Zbytek těchto vězňů vyhubila koncem dubna tyfová epidemie.

Neznámá židovská žena byla zastřelena přímo na márnici. Hohaus potvrzuje umučení židovského vězně S. z Litoměřic. Jockel řekl přímo Rojkovi: “Oddělej ho!” Rojko podle rozkazu vzal S. stranou a již za 1 hodinu a půl předstoupil před Jockla s hlášením, že S. je mrtev. Doba, kdy se to stalo, nebyla přesně zjištěna. Hohaus uvedl, že se přímo od dozorce A. Müllera dozvěděl, že Rojko s Burianem ubili S. u márnice. Rojko sám řekl Hohausovi, že S. vozil z jeho příkazu na kolečku cihly a ranila ho mrtvice.

23.2.1945 byli převedeni vězni z cely 3 na I. dvoře na samotky č. 46 na IV. dvoře, z nichž 9 bylo Rojkem vybráno do pohřbívací čety. Dostali vydatnější stravu a vykopali na severní baště pevnosti 2 hromadné hroby, do nichž od 1.3.1945 do 5.5.1945 bylo pohřbeno 601 vězňů. Do 19. března 1945 z Terezína bylo tu pohřbeno asi 190 vězňů. Třetí připravený hromadný hrob zůstal prázdný.  Jen poměrně málo pohřbených vězňů mělo cedulky s údajem totožnosti na levé noze. Od 26.2.1945 byl provoz krematoria v tzv. ghettu, tedy koncentračním táboře Terezín, zastaven. Na cele č. 46 bylo ještě v březnu 1945 na 50 vězňů, při zákopových pracích v březnu bylo jich však 36 ubito.

Terezín - Malá pevnost - věznice gestapa: https://www.youtube.com/watch?v=IONsKnw8FHc

Terezín - Hlavní pevnost - koncentrační tábor: https://www.youtube.com/watch?v=Y_7WEwvWAxE