Uvězněné ženy v Malé pevnosti Terezín - věznici gestapa

Uvězněné ženy v Malé pevnosti Terezín - věznici gestapa

Cituji z  knihy “Malá pevnost Terezín” vydané roku 1950

Pro nemocné ženy byla vyhrazena jedna cela se sedmi kovovými postelemi.

Byla zde vždy v každé situaci udržována pečlivá čistota.

V této cele směly ležet ženy opravdu těžce nemocné, schválil-li toto rozhodnutí vězně – lékaře policejní lékař.

Židovské vězenkyně měly až do léta 1943 velkou celu, ale potom jim byla přidělena maličká místnost s okénkem

jako dlaň, do které se nevešly ani palandy.

Spaly na zemi na slamnících a bylo jich v této cele namačkáno až šedesát, takže se těžko mohly pohybovat.

Vzduch se dal těžko dýchat a dozorkyně do nich nikdy nevstupovaly.

Počátkem roku 1944 bylo do pevnosti dovezeno několik set vězňů s Flossenburgu, Jockel nechal

ženské oddělení přestěhovat na mužský dvůr proti márnici do cel č. 8 a č. 9,

ve kterých často bylo vtěsnáno až 500 žen, ačkoliv nejvyšší stav těchto dvou cel byl 150 až 200.

V každé z cel bylo opět jen jedno umývadlo a jeden kloset.

Na jednom slamníku ležely často i tři ženy.

Nemocniční cela neexistovala a těžké pacientky byly mezi zdravými.

Jockel, který prohlásil, že pro něho je celé ženské oddělení “anatomickým ústavem”, nikdy

do těchto cel nevstoupil a jeho dcery, které se sem chodily dívat se zvědavostí,

utíkaly s kapesníkem u úst a nosu.

Na opětovné poukazy na nemožnosti poměrů byla v cele č. 8 vestavěná dřevěná přepážka,

kde ležely ženy s těžkými, mnohdy i infekčními chorobami.

Toto oddělení mělo pod oknem čtyři lůžka.

Byly v něm i těhotné ženy, které nesměly být převezeny do nemocnice dříve než nastaly

porodní bolesti.

V červenci 1944 jedna z žen, která již od šesti ráno stála na dvoře před zavřenou celou a

čekala na převoz do nemocnice, porodila dítě a v posledním okamžiku ji ženy dovlekly

na mužskou ošetřovnu. A to jen proto, že Burian pro takovýto “Blodsinn” nemohl

budit Jockela. Během dopoledne tuto ženu odvezli do nemocnice v Litoměřicích, dítě jí odebrali

a za několik dní přivezli zpět do pevnosti, odkud v krátkém čase byla odtransportována do

Ravensbrucku. Dalším čtyřem ženám byly děti v Litoměřicích odebrány a jedné z nich, jejíž rodiče

byli popraveni, dceruška byla dána do německé péče o dítě.

Do dnešního dne se dítě nenašlo.

M.Marková, žena partyzána ze Źelezných hor, nesměla být při porodu převezena do nemocnice,

na přímý zákaz kolínského gestapa.

Několik hodin před porodem byla volána k výslechu a v březnu 1945 porodila na marodce na lůžku,

kde byly převazovány flegmony a abcesy.  Dr. A. Maryšková musela narychlo podvázat pupečník

gumou vytaženou z kalhot. Vedle rodičky ležely nemocné s hnisavými anginami, zápaly plic a
flegmonami.

    

V létě 1944 byla dopravena na celu č. 9 žena, která pravděpodobně na gestapu v Ćeských Budějovicích

při výsleších zešílela. Policejní lékař nařídil okamžitou izolaci a když byla tato žena převáděna na

mužský dvůr, skočila z můstku do hlubokého příkopu. Byla dozorkyní těžce zraněná násilím dovlečena na samotku,

kde za několik dní zemřela.

V téže době bylo na cele č. 8 umístěno 60 židovských žen, dovezených do pevnosti z Kolína nad Rýnem.

Byly to většinou starší ženy, jedna dokonce 92 roky. Byly zároveń s muži přivezeny do ghetta – Velké pevnosti

Terezín, ale přesto, že nebyly vězenkyněmi, nýbrž pouze internovanými, velitel ghetta je poslal na pevnost

k rychlé likvidaci. Muže umučil v několika dnech při stavbě  IV. dvora Soukup a Rojko  a ženy až na nepatrnou

část zemřely na úplavici, která na podzim 1944 řádila v celé pevnosti.

V této době nechal Jockel opět přestěhovat ženy do jejich dvora a celu č. 32 dovolil používat jako izolační.

V této cele nebyly vůbec palandy a ženy si ze špalků a prken samy palandy zhotovily. Větrání zde prakticky

nebylo vůbec žádné, neboť cela, přesto, že byla veliká, měla maličké okno, které nepropouštělo žádný vzduch.

Epidemie se lavinovitě šířila a “Totenkomando” mužů denně odnášelo 3 – 4 mrtvé. Léky a hlavně opium nebylo

vůbec. Dozorkyně izolačku stále pečlivě zamykaly a lékařka se k nemocným nemohla dostat, i když by byla

někdy včasným lékařským zákrokem mohla lidský život zachránit.

Přestěhování žen do jejich původních cel se dělo překotně a úplavice se šířila velmi nebezpečně. Ke konci války

byla již pevnost tak přeplněna, že nemohly docházet další transporty. Stav vězňů na celách stanovený na 35-40

osob byl většinou přes 100 osob, na židovské cele skoro 200.

Po odchodu mužů z tohoto oddělení zůstaly miliony štěnic, které nebylo možno při dřevěném zařízení žádným

způsobem vyčistit a poněvadž při přeplnění ležely ženy stěsnány jedna na druhou, hmyz jim otravoval chvíle odpočinku

do nemožnosti.

V listopadu 1944, kdy nacisté likvidovali  tábory v Osvětimi, Gleiwitz a Christianstadt, pokusilo se mnoho vězńů o

útěk. Vyhladovělí, s těžkými omrzlinami byli však gestapáky postříleni a snadno pochytáni. Některé těžce zraněné předali

do Malé pevnosti Jocklovi k likvidaci, jak prozradil sám Schmidt.

Polky, Jihoslovanky, Rumunky, Maďarky, Francouzsky a také 5 Ćešek bylo umístěno na cele č. 33, označené jako

cela smrti. Tato cela nebyla vůbec zařízena a tak zde bylo umístěno 65 žen, bez slamníků, pokrývek a ručníků.

Jídlo měly dostávat pouze jednou za tři dny. Schmidt při apelu ženám zakázal přístup k této cele pod výhružkou,

bude-li některá chycena při překročení tohoto rozkazu, půjde i ona okamžitě na celu smrti.

Bylo však nutno okamžitě pomoci. Postupovat se muselo velmi opatrně. Nejprve bylo třeba dostat do ženského

oddělení více chleba, což velmi ochotně zařídili muži z Lebensmittlu. Do této cely byl potom dopraven chléb

otvorem po vytržené cihle na klozetě v izolační cele.

Do cely smrti, přestože zde byly těžce zraněné ženy, nesměly být dodávány léky, lékařka-vězenkyně sem neměla

přístup, klozet a umyvadlo nefungovaly a přece na velký podiv esesáků tyto ženy žily. Konečně v dubnu 1945

prosadily ostatní vězenkyně, že odsouzené k smrti směly být odvšiveny.

Maruška Poláková, která v Malé pevnosti prožila tři roky, vzpomíná na Velký pátek onoho roku:

“Při odvšivování cely č. 33 naše doktorka Anča Maryšková na zemi špinavé odvšivárny amputovala

obyčejnými nůžkami pahýl nohy ubohé Hance z Polska. Vidím jasně před sebou s tou zoufalou,

beznadějnou a zuřící snahou udělat zázrak, aby tím přemohla to úmyslné zlo.”

Dík všem těm ženám, kterým se podařilo zachránit 63 životů odsouzených k smrti. Těchto 63 žen

vyšlo 5. května 1945 terezínskou branou do svobodného světa.

V Malé pevnosti byly jak známo popravovány i ženy. Snad první z nich byla v červenci 1943

ošetřovatelka židovského původu z ghetta-koncentračního tábora ve Velké pevnosti Terezín,

která očkovala své židovské spoluvězně........................

.............................................

Terezín - Malá pevnost - věznice gestapa: https://www.youtube.com/watch?v=IONsKnw8FHc

Terezín - Hlavní pevnost - koncentrační tábor: https://www.youtube.com/watch?v=Y_7WEwvWAxE