Terezín – město, hlavní pevnost, za 2. světové války koncentrační tábor pro židovské vězně
Terezín – město, hlavní pevnost, za 2. světové války
koncentrační tábor pro židovské vězně
Cituji z knihy vydané roku 1957 – Terezín od Táni Kulišové
Do června roku 1942 bydlelo v Terezíně městě také civilní
obyvatelstvo. Bylo však vystěhováno a Terezín se stal uzavřeným tzv. „ghettem“.
Předtím nesměl nikdo z kasáren vycházet ven, pouze pořádková služba, lékaři,
ošetřovatelky apod., označení na rukávě páskou, směli chodit po ulicích. Po
zřízení koncentračního tábora zvaného nacisty ghetto, mohli vycházet z kasáren
všichni.
Nacisté se snažili o to, aby vše budilo zdání „normálního“
města, jehož obyvatelé také žijí normálním životem. Byla zde otevřena kavárna,
kde se však prodávala náhražková káva, kam však měli přístup pouze ti, kdož
dostali poukázku. Byly tu obchody s konfekcí, střižním zbožím a potravinami,
ale nedostalo se v nich ke koupi vůbec nic, anebo jen odpadky a veteš.
„Ghetto“ mělo své vlastní peníze, které dostávali pracující
jako „odměnu“ za práci, nemohli si však za ně nic koupit.
Pro děti byl v parku blíže náměstí postaven ukázkový pavilon
s houpačkami a kolotoči. Když byla očekávána některá ze zahraničních „misií“,
musely se děti na nich vozit třeba po celý den, i když plakaly. To vše bylo
zařízeno pro oklamání návštěvníků.
Život v koncentračním táboře byl v pravém smyslu peklem.
Lidé se tísnili na půdách, na palandách, ve věčném strachu před transporty, v
prostředí, kde nejmenší požadavek hygieny byl nesplnitelným snem. Řádil hlad.
Jídlo bylo zcela nedostatečné. Dávky přibližně stejné jako v Malé pevnosti.
Poněkud lépe bylo těm, kteří mohli pracovat. Nejhůře se zde žilo starým lidem.
Dočasnou záchranou do jisté míry bývala nemoc. Nemocní se
tak dostali do ošetřovny nebo do nemocnice, kam byly převezeny ordinace
židovských lékařů. Lékaři, mezi nimiž bylo mnoho docentů a profesorů, mohli
provozovat praxi, štáby zdravotnických sester pomáhaly ve dne v noci. Zásluhou
těchto obětavých pracovníků byla věnována mimořádná péče také dětem, zvláště
batolatům. Porodila-li zde matka, směla být s děckem ve zvláštních útulcích do
šesti měsíců, potom bylo dítě odevzdáno do dětského domova.
Roku 1943 se všechno změnilo. Otěhotněla-li žena, musela se
hlásit na gynekologii, kde jí byl plod uměle odebrán. Později pohrozili SSmani
dokonce tím, že každá žena, na níž bude tento zákrok proveden, půjde okamžitě
do transportu. Skutečně tento trest potom prováděli.
Na kraji „ghetta“ byla upravena vila, kde bylo 34 dětí,
rekonvalescentů po TBC. Děti měly lékařské ošetření, staral se o ně svědomitě a
pečlivě dr. Podvinec. Ovšem i tato vila byla ukázkou pro zahraniční „komise“,
jak se nacisté starají o nemocné židovské děti. Nezáleželo na tom, že po
odchodu „komisí“ byly děti zařazovány do transportů a dětské životy končily v
plynové komoře Osvětimi.
Největší obětavost, s kterou si obyvatelé tzv. „ghetta“
poskytovali vzájemnou pomoc, nemohla zabránit strašnému osudu uvězněných lidí.
Čekaly je transporty do vyhlazovacích táborů.
V červenci roku 1943 přijel do terezínského ghetta transport
1200 dětí z Ukrajiny. Nikdo se nesměl k transportu přiblížit. Děti byly
přivezeny v zuboženém stavu. Byl pro ně připraven dřevěný barák na kraji
„ghetta“, k němuž nikdo pod trestem smrti neměl rovněž přístup. Byl určen
a vybrán personál s lékaři, kteří se s nikým z ostatních obyvatel „ghetta“ už
nesešli. Vědělo se jen, že se tito ošetřovatelé a lékaři o děti obětavě
starali. Děti měly za sebou jistě hrozné zkušenosti. Když po příchodu do
Terezína měly jít pod sprchy, bránily se, měly strach z plynu. V „ghettu“
pobyly několik měsíců, potom byly odtransportovány i s ošetřujícím personálem
do Osvětimi, kde byli zavražděny………
Na podzim roku 1942 odjel transport starých českých lidí –
židovských vězňů v počtu 1000 a transport rovněž 1000 osob různých národností –
oba do Treblinky.
Ke konci roku 1944 odjelo 11 transportů do tzv. „pracovních
táborů“. Tak se tomu říkalo – ve skutečnosti jely všechny do plynových komor v Osvětimi.
Z nich jeden transport byl složen ze samých lékařů, v jiných transportech byli
sirotci holandští, němečtí, rakouští.
V „ghettu“ se také popravovalo. První popravy byly v lednu a
v únoru 1942. Popraveni byli většinou mladí lidé za nepatrné přestupky. Tak
třeba 16letý hoch psal tajně své matce – byl za to popraven. Muž jel bez
dovolení pro lék své nemocné ženě – skončil za to na šibenici, atd. Pro
výstrahu bylo oběšeno 17 lidí, poprava se konala mimo město. Musel jí být
přítomen štáb, který v „ghettu“ fungoval jako vedení tzv. „samosprávy“ a čítal
35 osob . Později se popravy v terezínském „ghettu“ nekonaly a ti, kteří
se v očích SSmanů provinili, byli posíláni k likvidaci na Malou pevnost, nebo
šli na transport, tj. jistá smrt v plynových komorách.
Comments
Post a Comment